Rozhovory

V Paradoxu vychází povídková sbírka Ondřeje Macla Jednou za modrý měsíc, fragmentární autobiografie o prvních láskách, odchodech nejbližších i na pohled drobných momentech, v nichž se však koncentruje něco, co stojí za zaznamenání. A ještě před tím, než bude kniha v Kampusu Hybernská 11. června uvedena, mluvil* Ondřej o jejím vzniku či o tom, jaké bylo vracet se k formativním zkušenostem, z nichž povídky vyrůstaly.

Jaké bylo vrátit se k textům, které jsou několik let staré? Mezitím ses asi v lecčem posunula…

Bavilo mě vracet se k nim s odstupem jako někdo jiný. Jejich jádro tvoří sloupky psané v letech 2022–2023 pro časopis Host, kde vycházely pod souhrnným označením Autoservis (ale ve hře byla také Tichá pošta, Ztráty a nálezy, Třpytky nebo Odliv). Neměl* jsem předtím s tímhle žánrem žádnou zkušenost, sloupek mi evokoval ruinu antického chrámu, tak jsem se spíš tak přehraboval* vlastními vzpomínkami, co mi zůstaly v paměti těla, a něčím mě to proměňovalo. Je úlevné vracet se do míst téhle přestavby už spíše jako turistka.

Jedná se o sbírku povídek a je to možná tvoje nejklidnější a formálně nejkonzistentnější kniha. Nelákalo tě trochu ji místy rozbít?

To je tím, že původně bylo třeba dodržovat rozsah a měsíční interval (a super, že se nám měsíc propsal i do názvu). Šlo o to najít každoměsíčně svůj „modrý měsíc“, setkat se s živým tématem, jehož sevření jsem si předem nedokázal* představit. Téma přitom nechápu jako něco textu vnějšího, protikladného k formě a stylu, jak se někdy soudívá, ale v logice tematické kritiky jde spíše o podvědomá pnutí, která se zhmotňují až procesem psaní. Samozřejmě jsme společně přemýšleli, jak ten základ pro výslednou knihu rozšířit, kde co rozepsat, jaké jiné texty přidat – a ne že bych neměl* nutkání zahrnout i víc básní nebo fotografií, ale přesvědčil jsi mě, ať vyrůstají už z té povídkové formy než to celé tříštit.

A v čem se cítíš lépe? V podobně soustředěných textech, nebo třeba v politické satiře, případně při tvorbě „remixů“ z knihy Hrajte ještě dál?

Cítím se fajn ve zkoušení nových věcí. Jsou mi blízké postkonceptuální tendence, tedy určitý druh hry s tradičními žánry a formami ne nutně jen literárními, který však zohledňuje i svůj materiální či tělesný rozměr a nabízí nečekaná dobrodružství (promiň, to mi napovídá AI). Vlastně nejde ani tak o to, cítit se při tvorbě dobře, spíš jde o to vůbec něco cítit. Tvorba navíc generuje i svou rutinu, slepé skvrny, někdy to zoufale nejde… a je lepší toho nechat.

• 72

Texty asi nevznikaly s vědomím toho, že z nich bude kniha, přesto drží pohromadě a vytvářejí celek. Čím to podle tebe je?

To víš možná líp ty, protože ten impuls vzešel od tebe, a musím ocenit i tvoji editorskou péči v míře, s jakou jsem se dosud nesetkal*. I proto je předposlední povídka o tobě jako editorovi. Snažím se v ní ale také překlenout zdánlivý nesoulad mezi povídkami na první pohled autofikčními, jež spojuje vypravěčská ich-forma a sdílené bildungrománové prvky (dětství, první lásky a ztráty, studium, pobyty v zahraničí…), a těmi tzv. fiktivnějšími, které jsou ovšem spíš takové kukly téhož procesu, vedoucího k rozeznávání sebe sama jako mnohohlasí. A asi to bude sotva postřehnutelné, ale dělá mi radost, že v poslední povídce se už z vypravěče jménem Ondřej Macl stává jen jakýsi on.

Povídky jsou zřetelně autobiografické, přičemž odkrýváš i některá intimní místa třeba v rodinné minulosti. Jak jsi zvažoval*, kam zajít a co už neodkrývat?

Zrovna v případě rodiny máme ve zvyku transformovat různé krize uměním, pomáhá nám to, i když to není vždy příjemné – dozvědět se, jak něco prožívá ten druhý. V některých textech využívám rozhovory se zúčastněnými lidmi i dodatečné konzultace, například jak psát o lidech bez domova nebo se znevýhodněním. Někdy jsem naschvál trochu na hraně jako v případě psaní o tetě či svých ex-, tehdy spoléhám na dostatečnou míru beletrizace a anonymizace reálií. Nebo jdu rovnou do rizika přímé obžaloby, když mi to přijde vhodné. Ale existují i dva nebo tři texty, které tam právě kvůli nesouhlasu zobrazované osoby či přílišné choulostivosti situace nakonec zařazeny nejsou.

Pokračuješ v psaní podobných textů, jaké tvoří Jednou za modrý měsíc?

Po ukončení spolupráce s Hostem jsem v tom sice chtěl* pokračovat do šuplíku, ale přišly nové impulsy. Až s vidinou téhle publikace mě to zas na chvíli chytlo. Na druhou stranu má existence se pořád propisuje do nejrůznějších chatovacích vláken, fotek, videí, příležitostného deníku, diáře, platebních transakcí, jízdenek a jiných archivů, takže až nadejde čas, až se mi nad hlavu vyhoupne modrý měsíc, bude z čeho brát. 

Kryštof Eder

Foto © Adriána Vančová

Na začátku listopadu vydáme v Paradoxu povídkovou sbírku Magdalény Platzové Fáze jedné ženy. Předtím, než Magdaléna přicestuje z francouzského Lyonu, kde žije, do Prahy, aby zde svou knihu 11. listopadu pokřtila, popovídal jsem si s ní krátce o tom, jak povídková sbírka vznikala, jaký je pro ni rozdíl mezi povídkou a románem či jak vnitřně řešila to, že v nové knize popisuje i intimní momenty z vlastního života.

Fáze jedné ženy je tvoje desátá kniha. Jsou mezi nimi romány i povídkové sbírky. V jakém formátu se cítíš lépe?

Neporovnávám to. Každá forma vyžaduje něco úplně jiného, jiné náměty, ale hlavně jiné rozpoložení. Psát povídky je pro mě snazší a mnohem vděčnější – odezva přichází rychleji. Povídku taky můžeš hned publikovat, což je fajn. Román je strašná a zároveň úžasná pohyblivá stavba. Román je jako řeka – nevíš, kam tě vezme a jakou dobu s ním strávíš, je to část života, žiješ s ním a román tě také změní. Je to proces. Povídka je naproti tomu momentka, může se trefit do něčeho hlubokého, ale pořád se jedná o konkrétní situaci. 

Zanedlouho vyjde kniha editovaná Janem Němcem Na solar, sdružující nejlepší polistopadové tuzemské povídky, kde najdeme i jeden příspěvek od tebe, konkrétně povídku z knihy Recyklovaný muž z roku 2008. Čas od času se říká, že česká literatura je silnější v menších útvarech. Máš taky ten pocit? 

Obávám se, že o české literatuře nemám takový přehled, abych si troufla odpovědět na tuto otázku. To mi spíš řekni ty.

Tak když teď vydáváme Fázi jedné ženy, odpovídám, že ano: česká literatura je bezpochyby silnější v krátkých útvarech! Ale žerty stranou, jak je pro tebe v případě povídkové sbírky důležité, aby kniha tvořila celek?

Je dobré, když spolu povídky navzájem rezonují, když sbírka vede čtenáře odněkud někam. Kniha je díky tomu bohatší.

A co tedy spojuje povídky ve tvé nové knize? 

Některé povídky jsou starší, kniha sdružuje texty psané možná v posledních třinácti letech…  nicméně jádro knihy, to, co vytvořilo její náboj a co je také důvodem, proč Fázi jedné ženy vydávám, tvoří texty z posledních dvou let. Toto období pro mne bylo plné změn. Musela jsem si uvědomit spoustu věcí, a to často dost nepříjemných, a myslím si, že jsem díky tomu přestala kličkovat – v životě i v psaní.

Jak jsi Fázi jedné ženy skládala, jak jsi povídky řadila?

 Naprosto intuitivně. A nedělej, že to nevíš, řadili jsme je spolu.

•  56

Povídky jsou zřetelně autobiografické, někdy odkrývají celkem intimní momenty. Jak moc jsi zvažovala, co ukázat cizím očím?

Řídila jsem se pravidlem, že každá povídka musí mít přesah a nesmí sloužit k nějakému vyřizování účtů. V původní verzi rukopisu jsem jednu takovou povídku měla, ale vyhodila jsem ji. Obecně si myslím, že člověk může psát o všem, jedinou důležitou otázkou je, jak námět uchopí.

A pokud jde o zveřejňování intimních momentů – nejsem proti, ale skutečným důvodem, proč o nich psát, nemůže být intimita sama, ale umělecký záměr. V opačném případě se jedná o terapii, pomstu – a tyhle důvody k psaní jsou cestou do pekel.

Co tě přiměje k tomu, abys z nějakého životního fragmentu udělala povídku? Co v něm potřebuješ vidět?

Je to nějaký obraz nebo pocit nebo konstelace, které se mnou zůstávají, které se na mne přilepí a nelze se jich zbavit jinak než tím, že se do nich ponořím psaním, že je zkusím nějak zpracovat.

Romány vznikají podobně, ale jak už jsem říkala, u povídek je celý proces od řekněme oplodnění imaginace k porodu rychlý a poměrně bezbolestný – a to se mi na nich líbí.

A i z výsledné knihy je člověk veselejší. Něco zajímavého je na světě a ani to nedalo tak moc práce, to je přece fajn!

Kryštof Eder

Foto © Jiří Zavadil