Rozhovory

První básnickou knihou v nakladatelství Paradox je druhá sbírka Jana Musila nazvaná Mami. Po loňském diskutovaném debutu Poslední život. Bildungspoema z minulosti a budoucnosti přichází kniha, která se od prvotiny v lecčem liší. A na cestě je už i nový rukopis! 

Tvoje druhá básnická kniha Mami vychází celkem krátce po debutu. Ty knihy se však na první pohled (délka veršů, hutnost/lehkost) dramaticky liší. Jak k tomu došlo?

S první knihou jsem se nikam nehnal a pak se zdržela kvůli nakladatelským peripetiím. Jak navíc říká Dominik Ela Bárt, knihou to nekončí, ale ani nezačíná. Kritika je zvyklá dělat z vydání, a především debutu, magickou událost. Ale málokdo se seriózně dívá za hřbet knihy na jiná media. 

Samozřejmě že publikace je pro mě důležitá, ale kniha je taky v něčem nejmrtvější součást procesu, odumřelá tkáň. Už se nepíše, ještě se nečte. 

Zaujal mě ten vstřícně vychýlený protiklad lehkosti a hutnosti – nikoli tíhy. Myslím, že obě knihy mají něco společného – je možné psát lehce a s jistou radostí o těžkých věcech? A může být u hutnost vzdušná? Snad ano. 

Došlo k tomu snadno. Neusiluju o jeden rozpoznatelný rukopis. Každá látka má svá omezení co se možného tvaru týče – z kamene nevysekáš to, co vyfoukáš ze skla, a naopak. I když je samozřejmě zajímavé zkusit jít proti těmto principům. 

Nová sbírka je mnohem přízemnější, umírněnější. Kam se poděla naštvanost první knihy? A dá se říct, že byly texty z Bildungspoemy juvenilní, pokud si odmyslíme negativní významy, které toto slovo nese?

Ne. Opravdu juvenilní texty jsem napsal dávno předtím a mezitím a zahodil. A dodnes si obecně nemyslím, že je třeba se o ně se světem dělit. Juvenilnost se podle mě vyznačuje tím, že se snaží vypadat dospělá. S dospělostí se ztotožňuje, protože dospělá není. Poslední život podle mě tápání spíš už inscenuje, než by jím byl zmítán.

U první knihy jsem musel vztek spíš znovuobjevit. Psal jsem ji v době, kdy jsem si naivně myslel, že dospělost je jistá vyrovnanost, která nedovoluje vztek. A znovuvynalézt jsem si při té příležitost musel i dětství. 

Vztek obě knihy spojuje. Je to důležitá emoce, jen je třeba s ní zacházet obezřetně. Což je samo o sobě protimluv, protože když se zlobíme, nutně se přestáváme ovládat. Tahle kanalizace emocí je ale jednou z podstatných schopností literatury – emoce, i vztek, se v nich mohou projevit, aniž by přímo někomu ublížily. (I když jistě existují texty, které ubližují.) I jedno ze základních děl evropské literatury, Illias, je o vzteku. Ale taky o hluboké zranitelnosti a zármutku, jichž nejsou ušetřeni ani heróové a polobozi. V literatuře se můžeme pokusit tuhle ztrátu kontroly nějak ovládnout.

Myslím, že rozdíl je hlavně v prostorech. Druhá sbírka se odehrává v pokojích, v postelích, vleže. A vleže se prostě člověk zlobí trochu jinak.

S jakém typem výrazu se ti lépe zachází?

Létá pták raději za klidného větru nebo ve vichřici? Léta jinak a podle toho vypadá jeho pohyb. (Slyším pár přátel, jak se mi smějou za další romantickou ptačí metaforu.)

Maminka a maminka mého tatínka, tak se jmenují dva oddíly knihy a jsou to i dvě postavy, o nichž píšeš. Co tě přitahuje zrovna na tomto vztahu? A myslíš, že jeho specifickou podobu, kterou v knize předkládáš, lze nějak zobecnit? Jinými slovy: Může si v textech každý najít vlastní maminku?

Kamila Schewczuková nedávno diagnostikovala nekonečno babiček v současné české a slovenské literatuře. Souhlasím s tím, že je přebabičkováno. Vysvětlení je podle mě snadné – babička je mnohem bezpečnější postava. Babička je úkryt, nostalgie, bublanina a peřiňák. S babičkami se navazují aliance proti rodičům. Anebo jsou to naopak jízlivé a zapšklé babky a dědkové. 

Mateřství je složitější. Maminka nemůže jen rozmazlovat. Musí být někdy i tou zlou matkou a vychovávat. To je strašně obtížná role. O to těžší, když navíc chybí otec. A v případě mé knihy je to ještě komplikovanější. V první polovině je matka nepřítomná fyzicky, v druhé duševně.

I když je tedy celá druhá polovina knihy věnována babičce, zajímá mě mnohem víc jako matka. V pozadí mých textů visí velké obrazy mateřství, proti nimž tuto roli měříme. I proto je kniha vystavěná jako triptych kolem jednoho krásného obrazu, který mě fascinuje, protože se v něm náboženství střetá s každodenností.

Abych odpověděl na otázku – nemyslím si, že jsem psal nějakou univerzální archetypální Maminku. Ta moje je velmi konkrétní osobou z masa a kostí, která třeba bude mít po vydání knihy chuť nasázet mi pár facek. Jinými slovy, všechny maminky, mámy, matky a macechy jsou jiné, ale ta pozice a vztah k ní jsou v něčem skutečně jedinečné. 

Rukopis v roce 2024 zvítězil v soutěži Básně CZ/SK. Co to pro tebe znamenalo? 

Polekal jsem se. Tutéž soutěž vyhrály o dva roky dříve i texty z první knihy. Byly ale diskvalifikovány kvůli mé rozmarné mystifikaci. Myslel jsem, že tentokrát si někdo střílí ze mě. 

Zcela prakticky to pro mě znamenalo, že jsem začal se svými texty víc působit osobně na veřejnosti. Do té doby jsem dělal hlavně projekty, kde se človek rozplýval v kolektivním těle, což byla jedna z technik, jak si rozvázat ruce a jazyk. 

• 77

 Tajemstvím už není tvůj další rukopis. Můžeš o něm něco říct? 

Další rukopis se týká ministerstva (životního) prostředí a zadává jej ministerstvo kultury. Omezím se na pár klíčových slov: automobilismus, petromaskulinita, otcovství, oligarchie, uhlí, tranzice. 

Když jsme se o rukopisu poprvé začali bavit, měl jsi celkem jasnou představu, jak chceš, aby sbírka ve výsledku vypadala. Nakolik to grafik Matej Vojtuš splnil?

Představu jsem měl jasnou, ale spíš obecnou. Přál jsem si, aby byla obálka postavená na typografii a materiálu. Jinak jsem Matejovi nechtěl dávat konkrétní zadání. Mám s ilustrací a grafikou vlastní zkušenosti a myslím, že je lepší, když se výtvarník projeví v dialogu s knihou, než mu říkat, jak to má vypadat. 

Matej to zvládl skvěle. Postupně nám také vykrystalizoval ten nápad, jak pracovat s titulním slovem, které postupně ubývá, až z něj zbyde ta nejsnazší souhláska, kterou začínají miminka v mnoha zemích světa. Slovíčko máma je vlastně mumlání. I já jsem se musel znovu naučit mluvit mateřským jazykem, důvěřovat mu. Tentokrát sám.

A díky tomu typografickému řešení se na obálku nakonec dostala i ta seifertovská aluze, se kterou jsem pracoval u dřívějších publikací, ale nakonec jsem se z mnoha různých důvodů rozhodl pro to oslovení. 

Asi hlavním Matejovým rozhodnutím, které jsem hned na začátku přijal, byla růžová barva na obálce, kterou chápu jako jemnou ironickou hru se stereotypem. Už moje druhá kniha má na obálce růžovou barvu a tuším, že na tu třetí se taky dostane. A máma má růžovou ráda. 

Kryštof Eder

V nakladatelství Paradox brzy vyjde novela Nevěřte sněhu, originální prvotina Zity Maršíkové. V osmi kapitolách této publikace, již graficky připravil Benjamín Horváth, procházíme vídeňskými byty i polskými hotely a potkáváme lidi hledající spásu ve stínu zaniklé monarchie či smysl ve světě, který jim není nakloněný.

Nevěřte sněhu je tvoje první kniha. Kdy a proč jsi ji začala psát?

Pro mě je hlavní otázka kde? Ve Vídni… nikde jinde by ta kniha nevznikla. Napsala jsem ji v duchu v noci, protože jsem nemohla spát. Vídeň mi nedala spát. Psát jsem ji začala proto, že jsem potkala mnoho lidí, které bych jinde a jindy nepotkala. Ready-made charaktery. Z těchto potkání se stal koníček i potřeba. Jako chronická historkářka nutkám po další kapitole, ale osm je myslím dobré číslo.

Jak ti při psaní pomohla zkušenost se studiem dramaturgie a scenáristiky?

Já jsem vždycky ráda psala dialogy, povídají se samy pod rukama. Vyprávět obrazem jsem se asi nenaučila, je mi přirozenější se opírat o text, takže rozhlasové hry jsou moje komfortní zóna – předpředposlední kapitola knihy je vlastně přesně taková, potkají se dva lidi a náhodou si mají co říct, snad až příliš, až tak, že se to nehodí. Z hodin dramaturgie si pak pamatuju slovo „peripetie“, protože mě lechtá v uchu. Peripetie, peripetie.

Nevěřte sněhu je mozaikovitá novela sledující několik postav, jejichž osudy se kříží a protínají. Jak jsi promýšlela kompozicí knihy?

Nepromýšlela. Měla jsem v hlavě opravdové linky, ale 3D, jako bývají v akčních filmech červené bezpečnostní lasery před trezory. Ta knížka je kromě útěku i o návratu, a proto nemůže být lineární. Proměňují se i časová pásma, protože málokdy se při cestě kupředu neohlížíme zpátky. Líbí se mi představa, že si takovou tabuli vyrobím doma, takovou tu, co mají detektivové, ale ta moje bude lepší, protože bude trojrozměrná. Bude to mapa lidí, které jsem potkala, kteří se objevili, obešli, objali, kteří stáli ve stejné frontě na banány. Stačí se neštítit kožní mikroflóry a po pár podání rukou si můžete být jistí, že jste se kdysi dotýkali prince.

• 75

Zároveň se jedná o působivý mix sociální prózy, pohádky, grotesky a lecčeho dalšího. Je ti tahle eklektičnost autorsky blízká?

Tento dotaz obsahuje hned tři záhadné termíny, snad odkaz na hermetizovaný diskurz narace, ale ve svém jazyce bych odpověděla následovně: je to příběh, sesbíraný, vyluštěný příběh, který nemohl začít ani dopadnout jinak – a pokud se nepletu, tak dopadá jen jedním směrem. Ten samý příběh se dá převyprávět na mnoho způsobů, záleží jen na tom, v jak pokročilém stavu šílenství se vypravěč kapitoly nachází.

Už jsi zmínila Vídeň, kde žiješ. Jak moc tě to město inspiruje?

Inspirujou mě všechna města a místa, která mě štvou. Ale musí tam žít lidi, omlouvám se všem krásným krajinkám, které v Albertině obcházím. A taky tam ti lidi musí žít jinak, než žiju já. To pak jenom mlčky poslouchám a přepisuju jak umpalumpa u pásu. Nejhezčí dárek je, když mi řekneš, jak to bylo dál.

 Ve tvém CV zaujme práce v pohřebním ústavu. Jak se promítá do tvorby?

Občas myslím na Trávníčkovi, majitele ústavu, a že jim musím k nám do pohřebky dovézt jeden výtisk, ať si ho můžou potěžkat. Jinak nijak, takováhle jsem už byla předtím.

Kryštof Eder

Foto © Solvitz

V Paradoxu vychází povídková sbírka Ondřeje Macla Jednou za modrý měsíc, fragmentární autobiografie o prvních láskách, odchodech nejbližších i na pohled drobných momentech, v nichž se však koncentruje něco, co stojí za zaznamenání. A ještě před tím, než bude kniha v Kampusu Hybernská 11. června uvedena, mluvil* Ondřej o jejím vzniku či o tom, jaké bylo vracet se k formativním zkušenostem, z nichž povídky vyrůstaly.

Jaké bylo vrátit se k textům, které jsou několik let staré? Mezitím ses asi v lecčem posunula…

Bavilo mě vracet se k nim s odstupem jako někdo jiný. Jejich jádro tvoří sloupky psané v letech 2022–2023 pro časopis Host, kde vycházely pod souhrnným označením Autoservis (ale ve hře byla také Tichá pošta, Ztráty a nálezy, Třpytky nebo Odliv). Neměl* jsem předtím s tímhle žánrem žádnou zkušenost, sloupek mi evokoval ruinu antického chrámu, tak jsem se spíš tak přehraboval* vlastními vzpomínkami, co mi zůstaly v paměti těla, a něčím mě to proměňovalo. Je úlevné vracet se do míst téhle přestavby už spíše jako turistka.

Jedná se o sbírku povídek a je to možná tvoje nejklidnější a formálně nejkonzistentnější kniha. Nelákalo tě trochu ji místy rozbít?

To je tím, že původně bylo třeba dodržovat rozsah a měsíční interval (a super, že se nám měsíc propsal i do názvu). Šlo o to najít každoměsíčně svůj „modrý měsíc“, setkat se s živým tématem, jehož sevření jsem si předem nedokázal* představit. Téma přitom nechápu jako něco textu vnějšího, protikladného k formě a stylu, jak se někdy soudívá, ale v logice tematické kritiky jde spíše o podvědomá pnutí, která se zhmotňují až procesem psaní. Samozřejmě jsme společně přemýšleli, jak ten základ pro výslednou knihu rozšířit, kde co rozepsat, jaké jiné texty přidat – a ne že bych neměl* nutkání zahrnout i víc básní nebo fotografií, ale přesvědčil jsi mě, ať vyrůstají už z té povídkové formy než to celé tříštit.

A v čem se cítíš lépe? V podobně soustředěných textech, nebo třeba v politické satiře, případně při tvorbě „remixů“ z knihy Hrajte ještě dál?

Cítím se fajn ve zkoušení nových věcí. Jsou mi blízké postkonceptuální tendence, tedy určitý druh hry s tradičními žánry a formami ne nutně jen literárními, který však zohledňuje i svůj materiální či tělesný rozměr a nabízí nečekaná dobrodružství (promiň, to mi napovídá AI). Vlastně nejde ani tak o to, cítit se při tvorbě dobře, spíš jde o to vůbec něco cítit. Tvorba navíc generuje i svou rutinu, slepé skvrny, někdy to zoufale nejde… a je lepší toho nechat.

• 72

Texty asi nevznikaly s vědomím toho, že z nich bude kniha, přesto drží pohromadě a vytvářejí celek. Čím to podle tebe je?

To víš možná líp ty, protože ten impuls vzešel od tebe, a musím ocenit i tvoji editorskou péči v míře, s jakou jsem se dosud nesetkal*. I proto je předposlední povídka o tobě jako editorovi. Snažím se v ní ale také překlenout zdánlivý nesoulad mezi povídkami na první pohled autofikčními, jež spojuje vypravěčská ich-forma a sdílené bildungrománové prvky (dětství, první lásky a ztráty, studium, pobyty v zahraničí…), a těmi tzv. fiktivnějšími, které jsou ovšem spíš takové kukly téhož procesu, vedoucího k rozeznávání sebe sama jako mnohohlasí. A asi to bude sotva postřehnutelné, ale dělá mi radost, že v poslední povídce se už z vypravěče jménem Ondřej Macl stává jen jakýsi on.

Povídky jsou zřetelně autobiografické, přičemž odkrýváš i některá intimní místa třeba v rodinné minulosti. Jak jsi zvažoval*, kam zajít a co už neodkrývat?

Zrovna v případě rodiny máme ve zvyku transformovat různé krize uměním, pomáhá nám to, i když to není vždy příjemné – dozvědět se, jak něco prožívá ten druhý. V některých textech využívám rozhovory se zúčastněnými lidmi i dodatečné konzultace, například jak psát o lidech bez domova nebo se znevýhodněním. Někdy jsem naschvál trochu na hraně jako v případě psaní o tetě či svých ex-, tehdy spoléhám na dostatečnou míru beletrizace a anonymizace reálií. Nebo jdu rovnou do rizika přímé obžaloby, když mi to přijde vhodné. Ale existují i dva nebo tři texty, které tam právě kvůli nesouhlasu zobrazované osoby či přílišné choulostivosti situace nakonec zařazeny nejsou.

Pokračuješ v psaní podobných textů, jaké tvoří Jednou za modrý měsíc?

Po ukončení spolupráce s Hostem jsem v tom sice chtěl* pokračovat do šuplíku, ale přišly nové impulsy. Až s vidinou téhle publikace mě to zas na chvíli chytlo. Na druhou stranu má existence se pořád propisuje do nejrůznějších chatovacích vláken, fotek, videí, příležitostného deníku, diáře, platebních transakcí, jízdenek a jiných archivů, takže až nadejde čas, až se mi nad hlavu vyhoupne modrý měsíc, bude z čeho brát. 

Kryštof Eder

Foto © Adriána Vančová

Na začátku listopadu vydáme v Paradoxu povídkovou sbírku Magdalény Platzové Fáze jedné ženy. Předtím, než Magdaléna přicestuje z francouzského Lyonu, kde žije, do Prahy, aby zde svou knihu 11. listopadu pokřtila, popovídal jsem si s ní krátce o tom, jak povídková sbírka vznikala, jaký je pro ni rozdíl mezi povídkou a románem či jak vnitřně řešila to, že v nové knize popisuje i intimní momenty z vlastního života.

Fáze jedné ženy je tvoje desátá kniha. Jsou mezi nimi romány i povídkové sbírky. V jakém formátu se cítíš lépe?

Neporovnávám to. Každá forma vyžaduje něco úplně jiného, jiné náměty, ale hlavně jiné rozpoložení. Psát povídky je pro mě snazší a mnohem vděčnější – odezva přichází rychleji. Povídku taky můžeš hned publikovat, což je fajn. Román je strašná a zároveň úžasná pohyblivá stavba. Román je jako řeka – nevíš, kam tě vezme a jakou dobu s ním strávíš, je to část života, žiješ s ním a román tě také změní. Je to proces. Povídka je naproti tomu momentka, může se trefit do něčeho hlubokého, ale pořád se jedná o konkrétní situaci. 

Zanedlouho vyjde kniha editovaná Janem Němcem Na solar, sdružující nejlepší polistopadové tuzemské povídky, kde najdeme i jeden příspěvek od tebe, konkrétně povídku z knihy Recyklovaný muž z roku 2008. Čas od času se říká, že česká literatura je silnější v menších útvarech. Máš taky ten pocit? 

Obávám se, že o české literatuře nemám takový přehled, abych si troufla odpovědět na tuto otázku. To mi spíš řekni ty.

Tak když teď vydáváme Fázi jedné ženy, odpovídám, že ano: česká literatura je bezpochyby silnější v krátkých útvarech! Ale žerty stranou, jak je pro tebe v případě povídkové sbírky důležité, aby kniha tvořila celek?

Je dobré, když spolu povídky navzájem rezonují, když sbírka vede čtenáře odněkud někam. Kniha je díky tomu bohatší.

A co tedy spojuje povídky ve tvé nové knize? 

Některé povídky jsou starší, kniha sdružuje texty psané možná v posledních třinácti letech…  nicméně jádro knihy, to, co vytvořilo její náboj a co je také důvodem, proč Fázi jedné ženy vydávám, tvoří texty z posledních dvou let. Toto období pro mne bylo plné změn. Musela jsem si uvědomit spoustu věcí, a to často dost nepříjemných, a myslím si, že jsem díky tomu přestala kličkovat – v životě i v psaní.

Jak jsi Fázi jedné ženy skládala, jak jsi povídky řadila?

 Naprosto intuitivně. A nedělej, že to nevíš, řadili jsme je spolu.

•  56

Povídky jsou zřetelně autobiografické, někdy odkrývají celkem intimní momenty. Jak moc jsi zvažovala, co ukázat cizím očím?

Řídila jsem se pravidlem, že každá povídka musí mít přesah a nesmí sloužit k nějakému vyřizování účtů. V původní verzi rukopisu jsem jednu takovou povídku měla, ale vyhodila jsem ji. Obecně si myslím, že člověk může psát o všem, jedinou důležitou otázkou je, jak námět uchopí.

A pokud jde o zveřejňování intimních momentů – nejsem proti, ale skutečným důvodem, proč o nich psát, nemůže být intimita sama, ale umělecký záměr. V opačném případě se jedná o terapii, pomstu – a tyhle důvody k psaní jsou cestou do pekel.

Co tě přiměje k tomu, abys z nějakého životního fragmentu udělala povídku? Co v něm potřebuješ vidět?

Je to nějaký obraz nebo pocit nebo konstelace, které se mnou zůstávají, které se na mne přilepí a nelze se jich zbavit jinak než tím, že se do nich ponořím psaním, že je zkusím nějak zpracovat.

Romány vznikají podobně, ale jak už jsem říkala, u povídek je celý proces od řekněme oplodnění imaginace k porodu rychlý a poměrně bezbolestný – a to se mi na nich líbí.

A i z výsledné knihy je člověk veselejší. Něco zajímavého je na světě a ani to nedalo tak moc práce, to je přece fajn!

Kryštof Eder

Foto © Jiří Zavadil