V nakladatelství Paradox brzy vyjde novela Nevěřte sněhu, originální prvotina Zity Maršíkové. V osmi kapitolách této publikace, již graficky připravil Benjamín Horváth, procházíme vídeňskými byty i polskými hotely a potkáváme lidi hledající spásu ve stínu zaniklé monarchie či smysl ve světě, který jim není nakloněný.
Nevěřte sněhu je tvoje první kniha. Kdy a proč jsi ji začala psát?
Pro mě je hlavní otázka kde? Ve Vídni… nikde jinde by ta kniha nevznikla. Napsala jsem ji v duchu v noci, protože jsem nemohla spát. Vídeň mi nedala spát. Psát jsem ji začala proto, že jsem potkala mnoho lidí, které bych jinde a jindy nepotkala. Ready-made charaktery. Z těchto potkání se stal koníček i potřeba. Jako chronická historkářka nutkám po další kapitole, ale osm je myslím dobré číslo.
Jak ti při psaní pomohla zkušenost se studiem dramaturgie a scenáristiky?
Já jsem vždycky ráda psala dialogy, povídají se samy pod rukama. Vyprávět obrazem jsem se asi nenaučila, je mi přirozenější se opírat o text, takže rozhlasové hry jsou moje komfortní zóna – předpředposlední kapitola knihy je vlastně přesně taková, potkají se dva lidi a náhodou si mají co říct, snad až příliš, až tak, že se to nehodí. Z hodin dramaturgie si pak pamatuju slovo „peripetie“, protože mě lechtá v uchu. Peripetie, peripetie.
Nevěřte sněhu je mozaikovitá novela sledující několik postav, jejichž osudy se kříží a protínají. Jak jsi promýšlela kompozicí knihy?
Nepromýšlela. Měla jsem v hlavě opravdové linky, ale 3D, jako bývají v akčních filmech červené bezpečnostní lasery před trezory. Ta knížka je kromě útěku i o návratu, a proto nemůže být lineární. Proměňují se i časová pásma, protože málokdy se při cestě kupředu neohlížíme zpátky. Líbí se mi představa, že si takovou tabuli vyrobím doma, takovou tu, co mají detektivové, ale ta moje bude lepší, protože bude trojrozměrná. Bude to mapa lidí, které jsem potkala, kteří se objevili, obešli, objali, kteří stáli ve stejné frontě na banány. Stačí se neštítit kožní mikroflóry a po pár podání rukou si můžete být jistí, že jste se kdysi dotýkali prince.
- 75
Zároveň se jedná o působivý mix sociální prózy, pohádky, grotesky a lecčeho dalšího. Je ti tahle eklektičnost autorsky blízká?
Tento dotaz obsahuje hned tři záhadné termíny, snad odkaz na hermetizovaný diskurz narace, ale ve svém jazyce bych odpověděla následovně: je to příběh, sesbíraný, vyluštěný příběh, který nemohl začít ani dopadnout jinak – a pokud se nepletu, tak dopadá jen jedním směrem. Ten samý příběh se dá převyprávět na mnoho způsobů, záleží jen na tom, v jak pokročilém stavu šílenství se vypravěč kapitoly nachází.
Už jsi zmínila Vídeň, kde žiješ. Jak moc tě to město inspiruje?
Inspirujou mě všechna města a místa, která mě štvou. Ale musí tam žít lidi, omlouvám se všem krásným krajinkám, které v Albertině obcházím. A taky tam ti lidi musí žít jinak, než žiju já. To pak jenom mlčky poslouchám a přepisuju jak umpalumpa u pásu. Nejhezčí dárek je, když mi řekneš, jak to bylo dál.
Ve tvém CV zaujme práce v pohřebním ústavu. Jak se promítá do tvorby?
Občas myslím na Trávníčkovi, majitele ústavu, a že jim musím k nám do pohřebky dovézt jeden výtisk, ať si ho můžou potěžkat. Jinak nijak, takováhle jsem už byla předtím.
Kryštof Eder
Foto © Solvitz