První básnickou knihou v nakladatelství Paradox je druhá sbírka Jana Musila nazvaná Mami. Po loňském diskutovaném debutu Poslední život. Bildungspoema z minulosti a budoucnosti přichází kniha, která se od prvotiny v lecčem liší. A na cestě je už i nový rukopis!
Tvoje druhá básnická kniha Mami vychází celkem krátce po debutu. Ty knihy se však na první pohled (délka veršů, hutnost/lehkost) dramaticky liší. Jak k tomu došlo?
S první knihou jsem se nikam nehnal a pak se zdržela kvůli nakladatelským peripetiím. Jak navíc říká Dominik Ela Bárt, knihou to nekončí, ale ani nezačíná. Kritika je zvyklá dělat z vydání, a především debutu, magickou událost. Ale málokdo se seriózně dívá za hřbet knihy na jiná media.
Samozřejmě že publikace je pro mě důležitá, ale kniha je taky v něčem nejmrtvější součást procesu, odumřelá tkáň. Už se nepíše, ještě se nečte.
Zaujal mě ten vstřícně vychýlený protiklad lehkosti a hutnosti – nikoli tíhy. Myslím, že obě knihy mají něco společného – je možné psát lehce a s jistou radostí o těžkých věcech? A může být u hutnost vzdušná? Snad ano.
Došlo k tomu snadno. Neusiluju o jeden rozpoznatelný rukopis. Každá látka má svá omezení co se možného tvaru týče – z kamene nevysekáš to, co vyfoukáš ze skla, a naopak. I když je samozřejmě zajímavé zkusit jít proti těmto principům.
Nová sbírka je mnohem přízemnější, umírněnější. Kam se poděla naštvanost první knihy? A dá se říct, že byly texty z Bildungspoemy juvenilní, pokud si odmyslíme negativní významy, které toto slovo nese?
Ne. Opravdu juvenilní texty jsem napsal dávno předtím a mezitím a zahodil. A dodnes si obecně nemyslím, že je třeba se o ně se světem dělit. Juvenilnost se podle mě vyznačuje tím, že se snaží vypadat dospělá. S dospělostí se ztotožňuje, protože dospělá není. Poslední život podle mě tápání spíš už inscenuje, než by jím byl zmítán.
U první knihy jsem musel vztek spíš znovuobjevit. Psal jsem ji v době, kdy jsem si naivně myslel, že dospělost je jistá vyrovnanost, která nedovoluje vztek. A znovuvynalézt jsem si při té příležitost musel i dětství.
Vztek obě knihy spojuje. Je to důležitá emoce, jen je třeba s ní zacházet obezřetně. Což je samo o sobě protimluv, protože když se zlobíme, nutně se přestáváme ovládat. Tahle kanalizace emocí je ale jednou z podstatných schopností literatury – emoce, i vztek, se v nich mohou projevit, aniž by přímo někomu ublížily. (I když jistě existují texty, které ubližují.) I jedno ze základních děl evropské literatury, Illias, je o vzteku. Ale taky o hluboké zranitelnosti a zármutku, jichž nejsou ušetřeni ani heróové a polobozi. V literatuře se můžeme pokusit tuhle ztrátu kontroly nějak ovládnout.
Myslím, že rozdíl je hlavně v prostorech. Druhá sbírka se odehrává v pokojích, v postelích, vleže. A vleže se prostě člověk zlobí trochu jinak.
S jakém typem výrazu se ti lépe zachází?
Létá pták raději za klidného větru nebo ve vichřici? Léta jinak a podle toho vypadá jeho pohyb. (Slyším pár přátel, jak se mi smějou za další romantickou ptačí metaforu.)
Maminka a maminka mého tatínka, tak se jmenují dva oddíly knihy a jsou to i dvě postavy, o nichž píšeš. Co tě přitahuje zrovna na tomto vztahu? A myslíš, že jeho specifickou podobu, kterou v knize předkládáš, lze nějak zobecnit? Jinými slovy: Může si v textech každý najít vlastní maminku?
Kamila Schewczuková nedávno diagnostikovala nekonečno babiček v současné české a slovenské literatuře. Souhlasím s tím, že je přebabičkováno. Vysvětlení je podle mě snadné – babička je mnohem bezpečnější postava. Babička je úkryt, nostalgie, bublanina a peřiňák. S babičkami se navazují aliance proti rodičům. Anebo jsou to naopak jízlivé a zapšklé babky a dědkové.
Mateřství je složitější. Maminka nemůže jen rozmazlovat. Musí být někdy i tou zlou matkou a vychovávat. To je strašně obtížná role. O to těžší, když navíc chybí otec. A v případě mé knihy je to ještě komplikovanější. V první polovině je matka nepřítomná fyzicky, v druhé duševně.
I když je tedy celá druhá polovina knihy věnována babičce, zajímá mě mnohem víc jako matka. V pozadí mých textů visí velké obrazy mateřství, proti nimž tuto roli měříme. I proto je kniha vystavěná jako triptych kolem jednoho krásného obrazu, který mě fascinuje, protože se v něm náboženství střetá s každodenností.
Abych odpověděl na otázku – nemyslím si, že jsem psal nějakou univerzální archetypální Maminku. Ta moje je velmi konkrétní osobou z masa a kostí, která třeba bude mít po vydání knihy chuť nasázet mi pár facek. Jinými slovy, všechny maminky, mámy, matky a macechy jsou jiné, ale ta pozice a vztah k ní jsou v něčem skutečně jedinečné.
Rukopis v roce 2024 zvítězil v soutěži Básně CZ/SK. Co to pro tebe znamenalo?
Polekal jsem se. Tutéž soutěž vyhrály o dva roky dříve i texty z první knihy. Byly ale diskvalifikovány kvůli mé rozmarné mystifikaci. Myslel jsem, že tentokrát si někdo střílí ze mě.
Zcela prakticky to pro mě znamenalo, že jsem začal se svými texty víc působit osobně na veřejnosti. Do té doby jsem dělal hlavně projekty, kde se človek rozplýval v kolektivním těle, což byla jedna z technik, jak si rozvázat ruce a jazyk.
- 77
Tajemstvím už není tvůj další rukopis. Můžeš o něm něco říct?
Další rukopis se týká ministerstva (životního) prostředí a zadává jej ministerstvo kultury. Omezím se na pár klíčových slov: automobilismus, petromaskulinita, otcovství, oligarchie, uhlí, tranzice.
Když jsme se o rukopisu poprvé začali bavit, měl jsi celkem jasnou představu, jak chceš, aby sbírka ve výsledku vypadala. Nakolik to grafik Matej Vojtuš splnil?
Představu jsem měl jasnou, ale spíš obecnou. Přál jsem si, aby byla obálka postavená na typografii a materiálu. Jinak jsem Matejovi nechtěl dávat konkrétní zadání. Mám s ilustrací a grafikou vlastní zkušenosti a myslím, že je lepší, když se výtvarník projeví v dialogu s knihou, než mu říkat, jak to má vypadat.
Matej to zvládl skvěle. Postupně nám také vykrystalizoval ten nápad, jak pracovat s titulním slovem, které postupně ubývá, až z něj zbyde ta nejsnazší souhláska, kterou začínají miminka v mnoha zemích světa. Slovíčko máma je vlastně mumlání. I já jsem se musel znovu naučit mluvit mateřským jazykem, důvěřovat mu. Tentokrát sám.
A díky tomu typografickému řešení se na obálku nakonec dostala i ta seifertovská aluze, se kterou jsem pracoval u dřívějších publikací, ale nakonec jsem se z mnoha různých důvodů rozhodl pro to oslovení.
Asi hlavním Matejovým rozhodnutím, které jsem hned na začátku přijal, byla růžová barva na obálce, kterou chápu jako jemnou ironickou hru se stereotypem. Už moje druhá kniha má na obálce růžovou barvu a tuším, že na tu třetí se taky dostane. A máma má růžovou ráda.
Kryštof Eder