Na začátku listopadu vydáme v Paradoxu povídkovou sbírku Magdalény Platzové Fáze jedné ženy. Předtím, než Magdaléna přicestuje z francouzského Lyonu, kde žije, do Prahy, aby zde svou knihu 11. listopadu pokřtila, popovídal jsem si s ní krátce o tom, jak povídková sbírka vznikala, jaký je pro ni rozdíl mezi povídkou a románem či jak vnitřně řešila to, že v nové knize popisuje i intimní momenty z vlastního života.
Fáze jedné ženy je tvoje desátá kniha. Jsou mezi nimi romány i povídkové sbírky. V jakém formátu se cítíš lépe?
Neporovnávám to. Každá forma vyžaduje něco úplně jiného, jiné náměty, ale hlavně jiné rozpoložení. Psát povídky je pro mě snazší a mnohem vděčnější – odezva přichází rychleji. Povídku taky můžeš hned publikovat, což je fajn. Román je strašná a zároveň úžasná pohyblivá stavba. Román je jako řeka – nevíš, kam tě vezme a jakou dobu s ním strávíš, je to část života, žiješ s ním a román tě také změní. Je to proces. Povídka je naproti tomu momentka, může se trefit do něčeho hlubokého, ale pořád se jedná o konkrétní situaci.
Zanedlouho vyjde kniha editovaná Janem Němcem Na solar, sdružující nejlepší polistopadové tuzemské povídky, kde najdeme i jeden příspěvek od tebe, konkrétně povídku z knihy Recyklovaný muž z roku 2008. Čas od času se říká, že česká literatura je silnější v menších útvarech. Máš taky ten pocit?
Obávám se, že o české literatuře nemám takový přehled, abych si troufla odpovědět na tuto otázku. To mi spíš řekni ty.
Tak když teď vydáváme Fázi jedné ženy, odpovídám, že ano: česká literatura je bezpochyby silnější v krátkých útvarech! Ale žerty stranou, jak je pro tebe v případě povídkové sbírky důležité, aby kniha tvořila celek?
Je dobré, když spolu povídky navzájem rezonují, když sbírka vede čtenáře odněkud někam. Kniha je díky tomu bohatší.
A co tedy spojuje povídky ve tvé nové knize?
Některé povídky jsou starší, kniha sdružuje texty psané možná v posledních třinácti letech… nicméně jádro knihy, to, co vytvořilo její náboj a co je také důvodem, proč Fázi jedné ženy vydávám, tvoří texty z posledních dvou let. Toto období pro mne bylo plné změn. Musela jsem si uvědomit spoustu věcí, a to často dost nepříjemných, a myslím si, že jsem díky tomu přestala kličkovat – v životě i v psaní.
Jak jsi Fázi jedné ženy skládala, jak jsi povídky řadila?
Naprosto intuitivně. A nedělej, že to nevíš, řadili jsme je spolu.
Povídky jsou zřetelně autobiografické, někdy odkrývají celkem intimní momenty. Jak moc jsi zvažovala, co ukázat cizím očím?
Řídila jsem se pravidlem, že každá povídka musí mít přesah a nesmí sloužit k nějakému vyřizování účtů. V původní verzi rukopisu jsem jednu takovou povídku měla, ale vyhodila jsem ji. Obecně si myslím, že člověk může psát o všem, jedinou důležitou otázkou je, jak námět uchopí.
A pokud jde o zveřejňování intimních momentů – nejsem proti, ale skutečným důvodem, proč o nich psát, nemůže být intimita sama, ale umělecký záměr. V opačném případě se jedná o terapii, pomstu – a tyhle důvody k psaní jsou cestou do pekel.
Co tě přiměje k tomu, abys z nějakého životního fragmentu udělala povídku? Co v něm potřebuješ vidět?
Je to nějaký obraz nebo pocit nebo konstelace, které se mnou zůstávají, které se na mne přilepí a nelze se jich zbavit jinak než tím, že se do nich ponořím psaním, že je zkusím nějak zpracovat.
Romány vznikají podobně, ale jak už jsem říkala, u povídek je celý proces od řekněme oplodnění imaginace k porodu rychlý a poměrně bezbolestný – a to se mi na nich líbí.
A i z výsledné knihy je člověk veselejší. Něco zajímavého je na světě a ani to nedalo tak moc práce, to je přece fajn!
Kryštof Eder
Foto © Jiří Zavadil